TEXT 11 Z 14
ZELENY OSUD
Víte, kdy se Měsíc cítí nejvíc nahý?
To po ránu, když shlíží na koruny
Svěžích brčálových bříz a na mlhy
Laskající ďáblovy skvrny; však mohu-li
Znám ještě podivnější – dva bílé mosty
Co spojují hýždě – a stál-li někdo
Na nich, stál údivem celý srostlý,
Tak jak Měsíčník hledící na město.
Je to Zelený osud – nahota po ránu,
Ale je to jediný okamžik, okamžíček,
Kdy ukazujeme naše těla, však slávu
Slízne můj milenec Slunečník, poutníče
Viď? Chodíš se dívat na východ Slunce
A na jeho skon – avšak kdo přijde kdy
Za mnou – a na pozdrav zvedne ruce?
Že nechtějí oslepnout? Tomu nevěřím.
Jen jedna chvíle je naše společná,
To když naše rty ty druhé políbí,
Macechy podají se ruce a stěsná
Se jejich šat! Však jen kdyby
Ta chvíle trvala celou věčnost, líbat
Tě, tvůj sametový jazyk co plápolá
Na míle všemi záhyby, co stíhá
Zrcadla očí večerních flitrů strohá.
Však zní to jako sen – to milostné
Okouzlení, ještě teď když přivřu
Oči – slyším svistot rukou, mnem´
se, tulíme se přede všemi beze hříchu.
Tak skončím s tím svým vzpomínáním,
Přec byla to Felicitina minuta,
A někdy přijde zas a zas se ztratí,
Tak proč mít bledá líčka ještě smutná?
