Některé obálky nejsou jen grafická změna.
Jsou změnou pohledu na celý příběh.
Dlouho jsem se držel původní obálky Chlapců z Brassai Sámuel utca, kterou jsem vytvořil v době, kdy ta kniha vznikala hlavně z jiné energie. Měla v sobě válečnou atmosféru, tíhu staré Budapešti, pocit historie, která člověka pozoruje z dálky a nedovolí mu úplně dýchat.
A možná to tehdy bylo správně.
Jenže čím déle jsem ten příběh nosil v sobě, tím víc jsem cítil, že ho vlastně nechci vidět jen přes tíhu.
Protože moje skutečná Budapešť taková nebyla.
Když jsem tam bydlel — ve svém prvním pronajatém bytě — neprožíval jsem město jako válečný stín nebo historickou kulisu. Díval jsem se na něj očima někoho mladého, kdo objevuje nové ulice, dvory, světla v oknech, večerní tramvaje, malé obchody, letní vzduch mezi domy a zvláštní pocit dobrodružství, který člověk zažije jen v určité etapě života.
A právě to se teď najednou objevilo i v nové obálce.
Ne tíha.
Ale vzpomínka na dětství, které jsem v Budapešti nikdy skutečně neprožil — a přesto mám pocit, jako bych ho tam někde zanechal.
Proto pro mě tahle nová podoba působí skoro jako živá voda.
Najednou ten svět znovu dýchá.
Ne jako historický román o bolesti.
Ale jako příběh kluků, kteří stojí na dvoře mezi rozpálenými zdmi domů a mají pocit, že celé město teprve začíná.
A možná právě takoví Chlapci z Brassai Sámuel utca vždycky měli být.
