Osobní čtenářský návrat ke knize Než mě vypnou od Hanky Šipkové — ke knize, která mi po roce zůstala v paměti hlavně tím, jak její závěr proměnil všechno, co mu předcházelo.
Kniha Než mě vypnou od Hanky Šipkové ke mně přišla ve zvláštním čase. Objevila se zhruba ve chvíli, kdy jsem vydával svou Dvojzář, a možná právě proto jsem ji od začátku četl trochu jinak. Ne jako úplně cizí knihu, která se prostě objevila na stole, ale skoro jako knižní dvojče. Dvě knihy narozené ve stejném období. Dvě samostatné věci, které spolu objektivně nemusejí mít nic společného, a přesto se v člověku zvláštně propojí.
Když se k ní dnes, po roce, v duchu vracím, nezůstává mi z ní jen výrazný vizuál, který podle mě funguje velmi dobře. Zůstává mi hlavně otisk jejího finále.
A právě u něj si všímám, že s ním mnoho čtenářů vede určitý spor. Rozumím tomu. Chápu, proč může závěr někomu připadat jako prudký přesun jinam, jako změna pravidel, možná dokonce jako odtržení od toho, co kniha do té chvíle vyprávěla.
U mě se ale stalo spíš opačné. Ten konec mě uspokojil. Ne proto, že by všechno uhladil nebo vysvětlil, ale protože celému předchozímu příběhu dal jiný dozvuk.
Do té chvíle jsem četl knihu o kamarádkách, o obyčejných životech, o tělech, vztazích a životních drahách, které postupně ztrácejí šťávu. O každodennosti, která se tváří nenápadně, ale pomalu se vyčerpává. A pak najednou přijde něco, co tu obyčejnost posune do jiného světla.
Paradoxně mám pocit, že všechno předtím pro mě bylo předehrou k tomu, co přišlo potom. A přitom by to „potom“ bez toho předchozího vůbec nefungovalo. Právě proto, že jsme nejdřív byli v obyčejných životech, právě proto, že jsme se pohybovali mezi kamarádkami, únavou, řečmi, těly a ztrácející se energií, může finále získat sílu.
Nevnímám ho jako efektní skok do budoucnosti. Spíš jako způsob, jak ukázat, kam až může takový příběh dosvítit.
Možná právě proto ve mně po roce nezůstává tolik konkrétní děj jako celek, ale jeho poslední obraz. Jako kdyby se kniha v závěru otevřela a ukázala, že to, co vypadalo jako příběh několika žen a jejich běžných životů, bylo zároveň něčím větším. Přípravou na otázku, co z člověka zůstane, když se jeho vlastní život začne vzdalovat sám sobě.
A to je pro mě na Než mě vypnou silné. Ne že by se kniha ve finále zradila. Spíš se tam podle mě ukáže, proč musela být předtím tak obyčejná, tělesná a lidská. Aby ten posun měl váhu. Aby budoucnost nebyla jen nápad, ale ozvěna všeho, co jí předcházelo.
