IX Jediná cigareta

V altánku u domu ráno popíjela kávu Celestýna a pokuřovala při tom, stejně jako Pavel, který si v tomto směru starou dámu naklonil. Seděli naproti sobě jako dva spiklenci, co si vystačí s popelem a přestávkami. Celestýna měla šálek položený na podšálku tak přesně, až to vypadalo jako další pravidlo, a přitom jí popel padal mimo. Pavel si zapaloval jednu od druhé, klidně, bez omluv. Jak kuřáky dokáže spojit jedna jediná cigareta a víc o sobě nemusí vědět. Stačí, když mají stejný zájem. A tahle společná potřeba byla jednoduchá: potáhnout, vydechnout, na chvíli být někde jinde.

Gloria seděla v rohu na lavici, listovala si v novinách a Pavlovi nevěnovala téměř žádnou pozornost. Co na něm ten Stano vidí, nechápe. Je o dost starší než on a je to na něm už i vidět. Ne že by to byl člověk odpudivý, ale na Gloriu byl příliš… hotový. Příliš uzavřený do svého věku. Příliš jistý ve způsobu, jak sedí, jak drží cigaretu, jak mlčí. Gloria měla ráda lidi, které si může pojmenovat do dvou vět a pak je mít pod kontrolou. Pavel jí unikal.

Ke stolu přišla také Ruth. Šla rovně, jak to uměla jen ona, jako by se přemísťovala mezi povinnostmi, ne mezi lidmi. Podívala se na Celestýnu, na popelník, na Pavla, na Glorii s novinami, a její obočí se ani nepohnulo.

„Dobré ráno všem. Kde je Stano?“

„Není mu dobře, zůstal ležet v posteli,“ odpověděl Pavel.

Gloria na malou chvíli pozvedla oči od novin, jen na zlomek, aby si ověřila, že Pavel mluví klidně a že se tím nijak nevytahuje. Pak se vrátila ke čtení. Nechtěla na sobě nechat nic znát. Její ruce ale papír mačkaly o něco víc než před chvílí.

„No a co zavolat Milorada, ten přeci vždycky dokázal poradit, hm?“ navrhla Celestýna a natáhla se pro cigaretu tak, až jí rukáv sklouzl a ukázal zápěstí s tenkou modrou žilkou. „To je náš rodinný lékař,“ vysvětlila Pavlovi, jako by mu dávala vstupenku do rodiny.

„No a nemám ho vyzvednout?“

„Ale jistě. Glorie, miláčku, půjč Pavlovi auto, ať pro něj zajede.“

Celestýna řekla „miláčku“ tak sladce, že to Glorii okamžitě znechutilo. Ruth se zapojila, ale Glorii to milé nebylo. V tom okamžiku to celé vypadalo jako malý komplot: Celestýna udělá rozhodnutí, Ruth přikývne, Gloria má posloužit. Neochotně podala Pavlovi klíče od auta. Kov jí cinkl o nehet.

„Murinská ulice, na rohu s Drugou ulicí.“

„Murinská? To je opravdu rodinný doktor,“ pousmál se Pavel.

Gloria jen protáhla obličej. Neslyšela tuto narážku už opravdu dlouho, pomyslela si, a přesto ji bodla přesně do místa, kde má člověk staré věci uložené. Neodpověděla. Papír v novinách otočila tak prudce, až se v něm udělala malá trhlina.

Když Pavel odjížděl, povšimla si, že nahoře v okně se hnula záclona.

Asi Stano, pomyslela si, a pak zašla do domu. Od dnešního dne už nic nečekala. Ta věta jí proběhla hlavou chladně, jako když si člověk řekne:

už nebudu doufat, a myslí si, že tím zruší bolest.

V přízemí domu měla Celestýna svůj pokoj. Telefon zvonil, ale nebyl nikdo, kdo by ho zvedl. Ten zvuk se odrážel od zdí, měl v sobě naléhavost, která v tomhle domě vždycky vyvolávala zmatek. Celestýna seděla venku v altánku, ale pak zmizela někde v domě. Gloria ho slyšela zvonit, ale zůstala u klícky, která visela v altánku. Krmila ptáčka. Drobné zrníčko za zrníčkem, jako by tím mohla uklidnit něco většího.

„Co ty, maličký?“ zeptala se modrobílého ptáčka. Hlas měla měkký, jiný než před chvílí u stolu. Ptáček naklonil hlavu a klovl do krmítka, rychle, nervózně, jako by i on cítil, že ve vzduchu je něco špatně.

Pak se pozastavila. Telefon přestal zvonit. Místo toho slyšela tiché mumlání Celestýny. Tak přeci jen to stihla, pomyslela si.

„Dej si, maličký, dobrý zobání jsem ti dala.“

Zarazila se. Něco zaslechla. Jakýsi hlomoz, jako by někdo něco smetl ze stolu. Ne kovové cinknutí, spíš tupý pád. Otočila se k domu, ale nic neviděla. Dům stál, okna byla zavřená, jako by nic.

Z ničeho nic vyšla z domu Celestýna. Mlčela. V ruce měla svou hůlku. Nešla, spíš se sunula, ale v té pomalosti bylo napětí, jako když se natahuje pružina.

„Děje se něco?“ zeptala se jí Gloria Luna.

„Jak je to možné?“ mumlala si tiše Celestýna. „Jak je to možné,“ vykřikla a holí proťala vzduch.

Gloria uskočila. Hůl zasáhla klícku s ptáčkem. Kov zacinkal, ptáček v kleci sebou škubl a jeho křídla na okamžik zabušila do mříží.

„Proč! Proč! Proč!“

Celestýna bezhlavě mlátila holí do klícky. Údery byly nepravidelné, ale o to děsivější. Jako když se člověk netrefuje do předmětu, ale do vlastní hlavy. Až se jí otevřela dvířka a ptáček hrůzou uletěl. Vyletěl ven jako modrobílá šipka, celý zmatený lítal sem a tam, narazil do sloupu altánu, znovu se zvedl, a pak zmizel v zahradě. Gloria stála a nevěřila svým očím. V hrudi jí zůstalo prázdno, takové to tiché: tohle se stalo doopravdy?

Celestýna se otočila a odešla do domu, jak tělo bez duše. Bez toho, aby se podívala, co udělala. Gloria šla pomalu za ní. Krok za krokem, jako by šla do cizího bytu. Uvnitř domu bylo šero, venku zůstalo světlo, a ten přechod ji na vteřinu oslepil.

Celestýna stála v obývacím pokoji a jak když do ní uhodí blesk, vyjekla. Holí strhla obraz ze stěny a začala po něm dupat. Rám praskl. Gloria se ji snažila zadržet, ale kde se tolik síly vzalo v babičce, netušila. Celestýna ji smetla holí na zem. Úder nebyl přesný, spíš ji odhodil, ale stačilo to.

Strhla ubrus ze stolu. Na zem se svezla kytka, jídelní servis. Porcelán praskal, talíře se lámaly, čajové lžičky cinkaly o podlahu jako zvonečky pro mrtvé.

To už se v pokoji objevila Ruth. Přiběhla tak rychle, jak jí dovolily boky a léta, a přesto vypadala, že vstoupila do scény, kterou už dávno zná, jen ji zase nechce vidět.

Celestýna, jen ji zahlédla, vrhla se k ní a padla jí ke kolenům. Chytila se jí za sukni a plakala jak malé dítě. Pláč byl hlasitý, skutečný, bez hraní, bez Celestýniny obvyklé rétoriky. Najednou nebyla generálka, byla jen stará žena s něčím zlomeným uvnitř.

Ruth stála celá zkoprnělá. U nohou svou matku.

„Našla jsem si přeci přítele!“ plakala Celestýna. „Tak proč mi ho pánbůh vzal!“

Ruth ani Gloria nic nechápaly. Gloria seděla na podlaze, ruce rozložené, a dívala se na tu scénu, jako by se jí netýkala, a přitom se jí týkala až moc.

„Jen si najdu kamaráda, a už mi ho pánbůh vezme.“

Celestýna byla v agónii. Hledala smysl v něčem, co smysl nemělo, a dávala tomu jméno, aby se nezbláznila.

Gloria s Ruth po sobě koukly. A v tu chvíli to Glorii došlo. Cigareta spojila Celestýnu s Pavlem víc, než si dokázala představit. To ranní společné kouření nebylo jen nevinné. Celestýna si ho nějak přivlastnila, jak to uměla: kousek po kousku, přes maličkosti, až to vypadá jako osud.

Večer, když odcházel lékař ze Stanova pokoje, nebyl moc optimistický. Jeho tvář byla profesionálně zavřená, jako by si schovával všechny věty do kapsy. Ale asi by se to ani nehodilo, aby měl v tváři nějakou naději.

V tom domě se naděje vždycky trestala.

Gloria později přinesla Stanovi čaj do pokoje. Hrnek byl horký, ruce jí trochu vibrovaly. Stano jen ležel na posteli, zcela netečný, pohled upřený do stropu. Vypadal, jako by mu někdo vymazal obsah. Gloria u něj seděla, co chvíli mu mačkala ruku, jako by zkoušela, jestli tam pořád je. Stanovi z očí stékala jedna slza za druhou. Nehýbal se. Jen mu tekl obličej, jako když prší uvnitř.

To, že Pavel zemřel, mu sdělila Gloria před malou chvílí. Podrobnosti o havárii si nechala pro sebe. Držela je v sobě jako něco špinavého, co se nesmí roznést po domě. Stačilo to už tak.

U Vily Prepotentan nebylo moc veselo. Foukal studený jugo.

Před domem se točilo v koutě altánu listí spadané ze stromů, takové to listí, co už nemá barvu, jen tvar. Oknem do dvora se z koupelny dívala Gloria. Stála tam mlčky a jen se dívala. Jako by čekala, že se něco pohne, že se něco vrátí, že někdo zavolá, že se ptáček objeví na větvi, že Pavel vejde dveřmi. Nic.

Když vyšla na chodbu, minula Stana. Nepoznávala ho. Tohle nebyl ten Stano, kterého znávala. Tohle byl někdo jiný. Když se mu podívala do očí, viděla jen zlobu, chlad a zhrzení. A ten pohled ji bodl víc než Celestýnina hůl, protože to nebyla chvíle záchvatu. To byla nová tvář, která se rozhodla zůstat.