MYLKA

Slunecnik: Mily Andilku, dekuji ti za
vsechny zpravicky, nemohl jsem ti hned
odpovedet. Jak si uhad, mel jsem neco na
praci.
Ne! Jsi Slunečník – nevím, že jsem se mohl
Takhle rouhat – snad, oslepily mě tvé řasy,
Když políbil´s mě slovy, kterými´s mě zmohl,
Jak když mě na rozpálené nože vrazí.
Ale byly to obyčejné mraky, chuchvalce
Co nezbedně se válí po tvém modrém
Rouchu, jež neznají zkušeného znalce
Co neumí dát denní barvě sbohem.
Tak válí se, hnětou se a jistě netuší,
Že mně zkalily zrak, co víc, že nohy
Promrzly, že prsty u rukou jak křídla muší
Zkřehly a teď k letu mají vlohy.
Jen jsem je položil do svého klína,
Zamrkaly očkama, zavrtěly tělíčkem
A rozpustile jak lázeňská zřídla
Zmizely za mraky – za Sluníčkem.
Aspoň že tak! Mohu se Tě dotýkat
Aniž bys, a vím, že´s to tak nikdy
Nemyslel, propálil mé šaty, zrak.
Však nevadí – ač je můj svit mírný
A oči těžko mapují zem pode mnou,
Tak noc přikrášlí hvězdy – malé díry
Co se za mé vlastní děti zvou.
Když vyprávím jim o Tobě – jsou celí zjihlí.
A teď již dobrou noc, odcházím.
Ale neboj se – já přijdu zas
Jen co Noc na oblohu opět vrazí,
Tak jsem tu – a pro sebe mě máš!
Mesicnik: To ze je tva ruka
nepokojna, to znam taky. Nekdy me ma
zadostivost desi a to kdyz ztracim
rozum a prevladaji pudy.
Mesicnik: Pak nejvice si cenim toho,
kdo me udrzi na uzde. Je pravda, ze
ale Marina je jiz v boji s pudy
vycvicena 🙂