Existují návraty, které nezačínají příjezdem.
Začínají mnohem dřív.
Ve chvíli, kdy se člověku začne vracet určitý vzduch.
Barva vody v noci.
Zvuk lodních lan narážejících do kovu.
Něčí hlas, který už dávno zmizel.
The Return to Umag nikdy neměl být soundtrackem „návratu“ v klasickém smyslu.
Spíš návratu do místa, které si člověk nese v sobě, i když z něj odešel.
Proto první skladba začíná:
Rialto, Black Water, White Breath.
Ne jako pohlednice.
Ale jako studený dech města nad černou vodou.
Pak přichází:
Appears from the Rain.
Některé věci se totiž v PNVNY Universe nikdy neobjevují normálně.
Přicházejí z deště.
Z mlhy.
Z odrazů ve skle.
A někde mezi:
The Bridge That Remembers
a
The Venice Prince
se celé album začne měnit spíš v noční rozhovor než soundtrack.
Nejde o děj.
Jde o atmosféru lidí, kteří už možná dávno měli odejít, ale pořád sedí u vody a dívají se do tmy.
Možná právě proto je jedna z nejdůležitějších skladeb:
The Answer That Won’t Speak.
Protože některá města odpovídají tichem.
Druhá strana vinylu je ještě osobnější.
The Little Bird nepůsobí jako skladba.
Spíš jako krátká vzpomínka, která se omylem zachovala.
A pak přijde:
Pavels Death.
Jako dramatický moment.
I jako únava města, které už vidělo příliš mnoho nocí.
Celé album vrcholí skladbami:
Mirror Dress
Hold My Name
a
Úsvit naděje.
A právě tam se celý soundtrack definitivně mění v něco mezi melancholií, pobřežním noirem a vzpomínkou na život, který možná nikdy úplně neexistoval.
Teď tenhle svět existuje i na vinylu.
A upřímně — některé soundtracky dávají největší smysl právě tehdy, když praskají pod jehlou gramofonu.
