Existují soundtracky, které nevznikají jako doprovod.
Spíš jako města.
Taková, která člověk nikdy úplně nenavštívil, ale přesto si pamatuje jejich ulice.
Mokré promenády po dešti.
Neon odrážející se na kameni.
Prázdné bary po půlnoci.
Hlasy vracející se zpožděně jako ozvěna z jiného času.
Přízraky v Umagu — Úsvit naděje II: Cabaret of Ghosts pro mě nikdy nebylo klasické album.
Spíš noční pobřeží existující někde mezi vzpomínkou, filmem a snem.
První část Úsvit naděje byla hlavně mlha, vítr a sůl.
Atmosféra pobřeží mimo sezónu.
Cabaret of Ghosts už ale působí jinak.
Město se rozsvěcí.
V uličkách zůstávají postavy.
Ve starých hotelích pořád někdo sedí.
Rozhovory ještě neskončily.
A hudba se pomalu mění v soundtrack k noir filmu, který možná nikdy nevznikl.
Možná právě proto působí zvláštně vidět tenhle soundtrack na vinylu.
Najednou nepřipomíná digitální soubor uložený někde v archivu.
Působí jako nalezený objekt.
Jako deska objevená v nočním apartmánu u moře.
Jako něco, co zůstalo po lidech, kteří už dávno odjeli.
A možná právě v tom je fyzická síla vinylu.
Některé světy totiž nezačnou skutečně existovat ve chvíli, kdy je člověk publikuje.
Ale až ve chvíli, kdy začnou zabírat prostor.
Když mají váhu.
Texturu.
Prach na obalu.
Šum jehly před první skladbou.
PNVNY Universe pro mě nikdy nebylo jen sérií projektů.
Spíš dlouhodobým archivem atmosfér, míst a fragmentů imaginárního světa, který se postupně skládá napříč knihami, soundtracky, obrazy a nalezenými objekty.
A vinyl je možná první okamžik, kdy ten archiv začíná působit fyzicky.
Jako by se něco, co dlouho existovalo jen v digitální melancholii, pomalu přesouvalo do reality.
Vinyl edice:
