MOR

Milý můj, jako bys na mě přestal myslet!
Naslouchám do noci – potok šumí jak
Šaty pařížských tanečnic, Edithin květ
Se svraštil v uzlíček vrásek – stejný lak
Maminčiných nehtů. To, že Tě neslyším
Tíží mě jako mor zpuchlých víček, žínek
Tanec svým zkaženým dechem letitým
Utnu, když hyne má láska, ať i on zhyne!
Á, jsem horší než ženy toužící po penězích,
Ty snad ve svém hříchu Sobectví neminou
Odplaty, můj konec však nikdo nezmění,
Ať mě aspoň pro citové vydírání poplivou!
Ne, radši zabij mě svou něžnou rukou,
Zkrať můj život, to zdlouhavé trápení,
Já nechci čekat až přestane bláznivý tlukot
Srdce! Pošli mi, ještě teď, milostné vyznání!
Stačí slovo, tichý vzdech, sladké mámení
Tvým jazykem, odlesk křišťálových zubů
Ve tmě – pošli polibek ač jsi určitě znavený
A mrtvý! Buď jak buď – jen u mne beze dluhu!
Vím, i kdybys dlužil tělo, srdce – celého sebe,
Rozhlásil bych všude a každému, že věřitel
Tvůj zemřel, ale že v hrobě ho jenom zebe!
Kdy ten rozsudek, vyhnání na Sibiř, změníte?
Tu odpověď já znám již dřív než otázka
K Vám dorazí, často totiž nebývá zatmění
Slunce, tak musím se jen nestoudně laskat
S Vašimi paprsky – Tebou můj vysněný.
Mesicnik: Celou noc nespim a myslim
jenom na tebe. Zarim na nebi jen
proto, abych rano polaskal se
s tebou. Vsak – to mi nestací.
Mesicnik: Copak chces, aby nikdy
nebylo dne? Jak by to dopadlo,
kdybych proklouzl z noci do dne?
Jiste bych ztratil sil a rozplynul
se.
Mesicnik: Prosim! Prosim, vrat se!
Micky, neopoustej me. Prosim, prosim!
Mesicnik: Sbohem tedy. Nevim co se
stalo. Jsi pryc a ja tady. Sam.
Uplne sam, prestal jsem zarit. Bez
tebe neni Mesice – bez tebe neziju.