Ahoj, milí moji 🌸
18.dubna.
Zapsal jsem si to datum hlavně proto, abych si něco uvědomil. Ne kvůli knize samotné, ale kvůli času.
Když to přepočítám, do začátku Světa knihy zbývá přesně dvacet šest dnů. Najednou už to není „někdy v květnu“. Je to konkrétní. Blízké. Skoro na dosah.
A přitom sedím u stolu a držím knihu v ruce.
Papír. Obálka. Váha.
Je zvláštní, jak moc se to liší od toho, co bylo předtím. PDF je bez tíhy. Můžeš ho otevřít, zavřít, upravit, vrátit se. Nemá odpor. Nemá hranici, kde bys řekl: tady to končí.
Tady to končí.
Kniha už se nehýbe. Už neuhne. Už ji nepřepíšu.
Když ji vezmu do ruky, cítím ji. Ne jen významově, ale fyzicky. Má svou váhu, která není velká, ale je dostatečná na to, aby mě uzemnila. Aby mi připomněla, že to není něco, co zmizí se zavřením okna.
Leží přede mnou.
A já ji občas jen vezmu, otevřu, zavřu, položím jinam.
Jako bych si tím ověřoval, že opravdu existuje.
A do toho běží ten čas.
Těch dvacet šest dnů.
Je to zvláštní napětí — držet v ruce něco hotového a zároveň vědět, že to hlavní se teprve stane. Že ten moment, kdy to přestane být jen mezi mnou a papírem, je ještě před námi.
Rozdíl mezi PDF a knihou není jen v materiálu.
Je v tom, že PDF je pořád ještě uvnitř.
Kniha už míří ven.
A těch dvacet šest dnů je prostor mezi tím.
Mezi držením… a předáním.
