Ahoj, milí moji 🌸
sedím nad tím vším, co se za ten týden ve mně i kolem mě odehrálo, a mám pocit, jako bych se ocitl někde mezi dvěma světy. Ještě nedávno jsem byl ponořený v tichu tvorby, v prostoru, kde slova vznikají bez tlaku, bez nutnosti obstát. A teď stojím na prahu něčeho jiného – něčeho, co má váhu reality, peněz, lidí, pohledů, rozhodnutí. Jako by se můj vnitřní svět najednou musel naučit mluvit nahlas, stát se viditelným, stát se… prodejným. A to slovo ve mně pořád trochu drhne.
Svět knihy se ke mně přibližuje jako událost, která už není jen romantickou představou. Už to není „budu tam“, ale „co tam vlastně budu dělat“. A mezi těmi dvěma větami je propast. Přemýšlím nad cenou knihy, ale ve skutečnosti přemýšlím nad hodnotou toho, co jsem napsal. Přemýšlím nad plakátem, záložkou, samolepkou… ale někde pod tím vším se ptám: jak dát člověku pocit, že si nekupuje jen papír, ale kus něčeho živého? Jak to udělat, aby to nepůsobilo jako trik, ale jako gesto?
A pak jsou tu ty zvláštní, skoro až absurdně konkrétní věci. Bedny z OBI. Gumičky. Fixy. Kolik metrů stužky. Jak dlouho vydrží podpis. Jak rychle zabalím knihu, když přede mnou stojí člověk. Nikdy bych neřekl, že se moje psaní jednou potká s otázkou, jestli mám dost silnou powerbanku. A přesto právě tady se to všechno nějak uzemňuje. Možná je to dobře. Možná tvorba potřebuje projít tímto filtrem, aby se stala skutečnou.
Zvláštní napětí ve mně ale vyvolává ten druhý proud – peníze. Platby. Terminály. QR kódy. Ta zvláštní nutnost „fungovat správně“. A přitom ve mně pořád zůstává odpor. Ne k lidem, ne k výměně, ale k tomu, že bych měl vstoupit do nějakého systému, který si mě označí, zařadí, pojmenuje. Nechci být podnikatel. A přesto stojím uprostřed situace, která podnikání připomíná víc než cokoliv, co jsem kdy dělal. Je to zvláštní paradox – chci být profesionální, ale nechci přijmout identitu, která s tím přichází.
Možná je to celé jen o tom, že se učím novou roli. Ne tu spisovatelskou – tu už nějak znám. Ale roli člověka, který stojí za svým dílem před ostatními. Který se dívá lidem do očí a říká: tohle jsem napsal. Tohle si můžeš odnést. A tohle má nějakou cenu.
A do toho vstupuje TikTok. Svět krátkých vět, rychlých rozhodnutí, okamžité pozornosti. Přemýšlím, jak tam být. Jak zůstat sám sebou a zároveň nebýt neviditelný. Jak mluvit tak, aby to nebyla maska, ale ani naivita. A někde hluboko cítím, že to není o videích. Je to o odvaze říct něco, co někoho zvedne ze židle a přivede ho ke mně. Jak ten zvláštní most vlastně postavit?
A pak jsou chvíle, kdy to všechno praskne. Únava. Tlak. Nemoc. Ticho, které už není klidné, ale těžké. Jsou momenty, kdy mám pocit, že toho je moc. Že se všechno valí najednou – logistika, komunikace, vztahy, očekávání. A do toho potřeba zůstat lidský. Odpovědět. Nevybouchnout. Neztratit se v tom.
Možná nejvíc ze všeho cítím, že se ve mně láme něco podstatného. Přechod. Už nejsem jen ten, kdo píše. Už nejsem schovaný za textem. Najednou jsem součástí celého procesu – od myšlenky až po moment, kdy někdo drží knihu v ruce a rozhoduje se.
A tak si občas položím otázku, která je až nepříjemně jednoduchá: jsem na tohle připravený? Ne na prodej jako takový. Ale na to být vidět. Osm hodin denně. Stát tam. Mluvit. Nabízet. Přijímat odmítnutí i zájem. Být tím člověkem, kterého si někdo zapamatuje – nebo mine.
Možná právě tohle je ten skutečný test. Ne kvalita textu. Ale schopnost unést vlastní přítomnost mezi lidmi.
A víš co je na tom zvláštní? Přes všechen ten chaos, tlak a otázky cítím, že je to správně. Že přesně tudy to má jít. Ne pohodlně, ale pravdivě.
