Na hřbetu kentaura - čtení na pokračování

Přísahám, že zapomenu. Až zmizíš v dáli, zapomenu na tebe, ještě než dozní dusot tvých kopyt. Propustím tě. Na svobodu.

Utíkej! Nečekej! Běž svou cestou dál. Budu se dívat za tebou. Prach od tvých kopyt, štípat bude mě do očí.

V srdci mém nejtenčí jehlou vyobrazen jsi navždy, provždy jak tetování.

Já musím zářit víc než všechny hvězdy vesmíru! Jedině tak zůstanu věrný tvému odkazu. Jsi Slunce! Jsi Hvězdný prach! Jsi Universum! Jak se mám srovnávat? Tak žhnu! Žhnu jak nejlíp svedu a žhnout budu navždy.

Směj se. Vozíš mě, nepřevozíš, potěšíš, neuspokojíš. Na chvostu tvém štěstí pocítím.

Odešel všechen stesk, odešla všechna tíha, odešlo, co bylo hrubé. Tvá síla mě změkčila. Ne, že ne.

Těžká a omamná vůně nachových lilií. Jsou mým léčením, mým podobením, mou pokorou, k životu, k lásce co nesvedu.

Když pohasnou lampy a pódium zmizí ve tmě, podlahu skropí liják mých temných slz. Slzy temnější než budapešťské noci, a ty jsi ten, kdo jim velí.

Sladký med, jedna květina, malinký zákusek. Vymažu ze svého života, zbyde jen trest. Však každou kostkou cukru, navrátíš se mi.

Není žádné omluvy pro tak hanlivý čin. Zabil jsem kentaura, zabil jsem i sebe. Dívám se v noci na hvězdy. Mé oči krvácí ze zloby na sebe.

Bojím se a nevím proč. Nemám strach. A přesto, když vidím tebe, utíkám do nejzaššího vesmíru. Schová se na hvězdě – v klidu a míru. Bojím se koní. Bojím se tebe. Bojím se a mám strach.

A proto dnes žiješ, proto já strádám, Proto. A ne jinak. Jsi čarostřelec.

Peří andělských křídel, chmýří v tvém rozkroku, ocas kentaura leží mi po boku, Anděl dovádí na tvém hřbetu. Dokonce. Svedu. Naše cesty. Rozdělím.

Ztratil jsem svůj žár a jas, Láskou k tobě zavrhnul jsem, co bylo dobré ve mně. Existence potemnělá, vypálené křídlo Anděla, do levé patky nad srdce. S tebou, pro tebe, sestoupil jsem na zem.

Napůl Bůh, napůl člověk, napůl Anděl. Má polovina se někde ztratila a tys ji objevil. Od té doby je mě čtvrt. A už mi nezbývá víc než nic. Jsi Bůh. Jsi člověk. Jsi Anděl.

Bez vděku rozbiju Crème brûlée a jako bych rozbil oblíbenou hračku. Jsi můj druhý Afričan, drahý. Marný je můj pláč. Ty stojíš na vzdáleném pobřeží a hledíš mým směrem.

Tisíce polibků stoupá k nebi, jak hejno vyplašených holubů, darem dali mi svá pera do lapače snů, pod kterým teď o tobě sním. O tobě teď sním. O tobě teď sním.

P O D L A P A Č E M S N Ů Usnul jsi spánkem klidného Kentaura. A přesto, koní jsem se vždycky bál. A teď? Jeden svými kopyty odkopává peřinu, když se vracím domů.

Už dřív jsem s nimi hovořil, když jsme se potkali, už tam nebyli. Nevadí. Andělé se stěhují. S tebou však znovu přišli.

S tebou noční ulicí Ugotsa, nahoru na Sashegy po Sion Lépsö, už tam jsi byl, dosud nepoznán, předjímán pohybem, předjímán radostí, předjímán, zakázán.

Osedlal jsi mé srdce vskutku divnou cestou. Muž stejného jména byl více mlčenlivý. A ty? Muž s tváří hezkou. Napůl kůň, napůl člověk horlivý.